Výběr nemovitosti

To si tak člověk brousí po webu a říká si, kam se vrtne. V Praze zůstat nechceme, to přenecháme dětem.

Chceme mít nějaký domeček v Čechách? Tak to si připrav minimálně 2-3 mil a budeš mít zříceninu, kterou budeš po víkendech dávat dohromady 10 a víc let. Dojíždět k ní budeš minimálně 2-3 hodiny (když budeš mít štěstí).

Kanáry? Super, máme tam už kontakty a na Tenerife by to bylo super. Jen se tam nedostaneš dobře autem a letí se 5 hodin. Bohužel je auto docela potřebné, pokud někde chceš být déle jak měsíc. Spoléhat se na hromádkovou dopravu je v jižních státech trochu dobrodružství 😁.

Jižní Španělsko (Malaga?), taky moc pěkný, ale zase tam nejsou hory. To by mi chybělo. Portugalsko, to už je drsnej a studenej Atlantik, hlavně větrno (na pobřeží).

Kam tedy vrhnou naší pozornost? No je to šílené, ale jediná kombinace hor, azurového moře, sopky, levných cen jídla a nemovitostí je SICÍLIE.

Jak se hledá nemovitost na Sicílii

V cizině je nejjednodušší kupovat za hotové. To se pak otevírá možnost smlouvat a celkově je vstřícnost realiťáků jiná, než když se to snažíte uhrát na místní hypotéku.

Kde ale vzít takový balík a nekrást. Spořit si na to je jedna možnost, ale než člověk naspoří, tak mu to zase zdraží a tak furt dokola. Nakonec padla volba na americkou hypotéku. Aktuální hypotéku jsme dorazili a tak nám nic nebrání zastavit náš byt a půjčit si. Díky souhře covidu, vysokých úrokových sazeb ČNB a jiných věcí jsou teď americké hypotéky dost dole a tak se rozhodujeme pro tuto cestu. Nejprve se držíme při zdi a cílíme na 80 000 Eur, ale jak už to tak bývá, člověk míní a život mění.

Uf, tak máme možnost, kde vezmeme cash, která vládne světu. Kde ale najdeme vysněný domeček? Přes české weby se nám nabízejí jen nemovitosti od 0,5 mil Eur. Jo luxusní, ale úplně mimo náš strop ušmudlaných 80k. Síla webu je ale velká a za pár dnů už hledáme přes https://www.idealista.it/ a to je najednou jiné kafe. Nabídek k prodeji je najednou tolik, že potřebujeme týden jen na to se zorientovat, co všechno můžeme koupit. Já jsem tak nadšený, že bych chtěl koupit všechno 😀.

No dobře, hypoška je v procesu, web s nemovitostma taky nalezen, ale přeci jen je to Itálie. Pokud je někdo konsternován z našich norem a předpisů, tak to ještě nebyl v byrokratickém pekle jménem Itálie. Pro jeden papír potřebujete dalších 10 papírů a furt dokola. Je nám od začátku jasné, že bez italštiny jsme nahraný. Jen anglicky si to po vlastní ose nedokážeme představit. Ale webové vyhledávače asi pochopily naše záměry a já i Jana jsme našli 2 možnosti jak toto vyřešit. Jedna je přes https://smarketoudoitalie.cz/ a druhá přes https://www.dolcevitasicilie.cz/. Tak nažhavujeme emaily a celá věc dostává nějaký rámec. Už to není jen něco typu mohli bychom, už je to spíš, jdeme do toho.

Po prvním oťukání a zjištění situace jdeme do spolupráce s oběma subjekty. Nerad se spoléhám jen na jednu cestu, chci mít i další úhel pohledu. Výhoda paní Markéty je v tom, že to není realiťák a může nás spojit s každou nabídkou co najdeme na webu. Druhá možnost je svázaná jen s nabídkou jedné sicilské realitky. Problém je, že na Sicílii jsou mraky realitek a tak se upínat jen na jednu malou nabídku není úplně dobré. Vykopáváme tedy dohodu s Markétou a objednáváme si službu na zkontaktování vybraných realitek a domluvení prohlídek.

No jo, ale Sicílie je větší než středočeský kraj s Prahou. Možností je tam v naší cenové relaci tolik, že bych potřeboval roky to projít. Začíná selekce. Jak ale na dálku odhadnout kde se nám bude líbit? Zvlášť, když jsme s Janou byly jen na severu Itálie, v Benátkách, maximálně na Elbě. Tady se však znovu projevuje síla internetů. Není totiž potřeba být osobně na místě. Díky satelitním snímkům a google street view vidíme vše potřebné z pohodlí pár kliků myši. Po první iteraci výběru mám 60 vybraných domů, které jsou od sebe vzdálený i 200 km. Jo z roků už je jen asi měsíc a to ještě s autem. Kontakt a synchronizace cca 50 realitek je taky šílený úkol. Tak na to musíme jinak. Musíme si lépe určit co vlastně chceme a v jaké prioritě. Všechno může mít jen Angelina Jolie (a ta má mimochodem taky jedno ze sídel na Sicílii).

Trvá to nějakou chvíli, ale priority jsou na světě a dle toho i finální výběr města jménem Avola. Přes toto zmenšení prostoru je zde cca 200 potenciálních nemovitostí v naší cenové hladině. Zakládáme Google tabulku a hrneme do ní odkazy. Dohadujeme se, co je ještě ucházející, co je spíše do počtu a co je pro nás klíčové navštívit. Hromada se zmenšuje, až nakonec zůstává cca 30 domečků rozesetých po Avole v nabídkách 6-ti různých realitek. Je mi jasné, že to bude pěkný maratón. Domlouváme se s Markétou na časovém rámci, do kdy je schopná kontaktovat realitky a rezervuju letenky a ubytko. Díky sdílené google tabulce, pak sleduji jak se plní informace o kontaktovaných realitkách a postupně se mi začíná rýsovat harmonogram prohlídek. Je i vidět, že né každá nemovitost je pro nás vhodná (má nějaké právní vady), nebo se již bude stahovat z nabídky, protože už má kupce. I přes tuto redukci to bude stejnak jízda 😱. S blížícím se termínem odjezdu narůstá i nervozita, schválí nám hypošku (v tomto čase je to stále ve schvalování), najdu tam něco pěkného?

První dotek Sicílie

Odlet v 6:30 je v pohodě, akorát musím vstát okolo 4:00 a dát si okružní jízdu na letiště skrz celou Prahu. Kdy už konečně dodělají nějaký rozumný spojení? Našinec to dá, ale cizinci z toho musí být otrávený, táhnout se hodinu autobusem. Předpověď na místě ukazuje zataženo, což se při přiblížení na letiště Catania potvrzuje. Při poslední otáčce na přistání zahlédnu i monument a hrozbu nad Catanii - Majestátní sopku Etnu. Dokonce ještě s bílou čepičkou sněhové pokrývky. V hlavě mi jede, že přesně pro tyto nádherné výhledy, se mi tu určitě bude líbit. Ještě lepší je pohled z letištní plochy, na kterou nás vykydají z letadla. Počasí akorát tak hurá na autobus. Cestou si všímám čekajících lidí, který se po nás nahrnou do letadla a poletí zase jinam. Letiště je opravdu malé a za chvilku jsem u silnice. Mám čas, bus jede cca za 45 min (podle jízdního řádu). Chvilku se potloukám a odhaduju odkud bude odjezd. To že bus zastávka bude trochu jiná než co jsme zvyklý z Čech je mi jasné, ale takovej punk jsme úplně nečekal. Nikde žádná vývěska s jízdním řádem, jen cedule s různými společnostmi. Ještě že plocha, na které autobusy staví, se dá zkouknout na jeden pohled. Vybírám si místo u cedule s názvem společnosti od kterém mám lístek (online prodej). Nu což, bus asi dřív nepřijede a každý má světelný nápis na čelním skle, kam jede. Neztrácím naději a spořádaně čekám s ostatními. Po několika autobusech si začínám všímat, že to takovej chaos nebude 😎. Jak se dalo čekat, bus měl zpoždění cca 20 min, což mi na klidu nepřidalo. Nakonec procházím i přes scan jízdenky od řidiče a beru místo. Bus je dost prázdný a vyráží na jih.

Dle dohody s pronajímatelem píši zprávu cca 10 min před tím, než budu vystupovat v Avole. Přestávám si číst a začínám pozorovat okolí, přeci jen se blížím do destinace, kde chceme utratit docela balík. Nebude tady nějaký squat, co lidi, jižní chaos a "čistota"? Na první pohled se zdá být vše v "jižním" normálu. Projíždím kolem sadů s citrony a pomeranči, nemocnice a supermarketů. Skoro jako v Čechách při příjezdu do malého města, skoro 😀. Doprava před autobusem houstne a ulice se trochu zmenšila. Přesto se prodíráme na zastávku, kde mám sekeru cca 5 min od prvního odhadu. Beru bagáž a jdu se ubytovat. Byl super nápad si cestu projít na Google street view, jdu na jistotu. Přeci jen je tu trochu rozdíl, na webu se mi chodník zdál trochu širší. Místo toho skáču sem tam do vozovky, abych vůbec prošel. První poznámka, je to tu fakt úzké. Na rohu potkávám prodejce rajčat, 1kg za euro, jo to určitě zkusím. Na dalším rohu podezřelá osoba, ze které se vyklube paní pronajímatelka. Paní cca metr padesát, věku 80+ se ke mě čiperně připlete a zeptá se bla bla bla Tomas. Na to reaguji a přitakám s nejistým SI.

Zdá se, že jsem na správném místě a se správnou osobou. Jdeme na obhlídku bejváku, ze kterého bude základní tábor na průzkumy. Jedná se o přízemní byt o 2 ložnicích, kuchyně a obýváku/vstupní haly. Paní vše italsky popisuje a já se rozkoukávám, ani se nesnažím vytahovat překladač. Vše se zdá být jasné, jen se ubezpečuju, zda jsem pochopil systém třídění odpadu. Dostávám klíče a paní odchází. Co teď, mám čas, je kolem půl dvanácté a já mám hlad. Štěpánka mě již v autobuse bombardovala dotazy na moře. Vyrážím směr moře za fotkama a něčím k snědku. Opatrně lezu před byt rovnou do vozovky, kde parkují auta a snažím se zavřít. Při předávání mi paní něco u dveří říkala a něco tam montovala, to přeci pro mě nebude problém. No ukazuje se, že to problém je, dveře nejdou zavřít. Najednou nad sebou slyším volání TOMAS - Piano, Piano. Co to může znamenat? No jednoduše, prostě s těma dveřma netřískej, ale jemně je zavři a pak v klidu zamkni. Povedlo se, poděkuji majitelce, co na mě volala z balkónu. Zřejmě se jí třásla její sbírka porcelánu v poličkách při mých pokusech o zavření.

Beru rychlou cestu k moři a cestou se koukám po okolí. Najednou cedule VENDE - už tuším, že to znamená prodej bytu/domu a tak si dělám fotku, že se pak podívám na web o podrobnostech. Zmerčí to paní v projíždějícím autě, zastavuje a stahuje okénko. Snad jsem neudělal něco, co místní nemají rádi. Nakonec se z toho vyklube moje první prohlídka vily u pobřeží za 0,5 mil Eur. Ps. za mě hodně přestřelená cena za ten kamrlík. Beru číslo na paní a jdu dál.

Moře, no nádhera. Beru první fotky a posílám nedočkavé Štěpánce.

Hned v vzápětí se ozývá žaludek, že by si něco dal. Koukám do Google map, kde jsou nějaké dobře hodnocené "jídelny". Jdu k první a přestože by měla být otevřená tak má zavřeno. Hmmm jdu dál a po pár neúspěšných pokusech parkuju v Panatérii. Co jsem koukal, tak tenhle způsob fastfoodu je tu dost rozšířený. Po dotazu zda někdo mluví anglicky, se postupně dopracuji k objednávce a to včetně piva - mám taky žízeň 😉. Cena za vše je 7,50.

Co se týká chuti, je to dobré, ale že bych si z toho sednul na prdel to ne. Pifko taky ujde, je to cca 11-ka, ale na můj vkus málo nachmelená. Budu muset zkusit víno.

Ještě malá procházka na zdejší známé molo a pak zpět do bytečku a připravit se na první setkání.

První Realitka a realita

Moje první prohlídka, ve skutečnosti ale druhá, je kousek od mého ubytování. Čas setkání je samozřejmě po siestě, jak jinak 😴. Začínám zjišťovat, že je to opravdu malé město a všude je tu blízko, alespoň pro mě 💪. Ze street view je mi jasné, že půjdeme nejprve na okouknutí dražší nemovitosti. Na místě setkání jsem o chvilku dřív, abych zkouknul okolí. Ve stanoveném čase se objevuje auto a z něho vystupuje můj první realiťák. Jsem zřejmě snadno rozpoznatelný (jak jinak 😉) a tak si to namíří ke mně. Anglicky nemluví a tak vytahuji telefon a začíná "konverzace". Musíme počkat na majitele, protože realitka nemá klíče a tak se koukám po okolí a plánuju jak si to celé vyfotím a zaměřím. Na dotaz, zda nebude problém když budu fotit odpovídá, že je to samozřejmě v pohodě. Když vytahuju i laserové měřidlo, je na realiťákovi vidět, že je trochu překvapen. Na toto asi není obecně zvyklí, že si někdo jde prohlídnout nemovitost a rovnou si jí proměřuje. Majitel má cca 5 min zpoždění, za mě v pohodě. Po rychlém představení vlezem dovnitř a já začínám kreslit, měřit a fotit. Za cca. 15 min je hotovo. Dům velký, vcelku v dobrém stavu (až na jednu místnost) a plochá střecha neteče. Venku se rozloučíme s majitelem a my vyrážíme na další prohlídku.

V hlavě mi běží že pokud to takhle půjde dál, tak se to časově dá zvládnou. S realiťákem mám domluveno cca 6 domů. Nastupujeme do jeho auta a jedeme k další nemovitosti. Realiťák se dotazuje, zda jsem já přímo zájemce, nebo jen dělám pro někoho průzkum. Zřejmě je překvapený, že si dělám plánek včetně rozměrů. Nemá cenu mlžit a tak říkám, že já a moje žena jsme ti co budou kupovat. Dále se pak už neptá. Nakonec projdeme ještě 2 další baráky a pak mi říká, že to je vše a ať se ozvu, zda se mi něco líbilo. No počkat, mám mít ještě min další 2 baráky na prohlídku. Zdá se ale, že dnes toho víc nebude a tak poděkuji a valím na základnu. Janička už je nedočkavá na moje první zážitky a tak si dobrou hodinku voláme. Zakládám další google sheet a začínám sepisovat pocity z návštěv a překresluji plánky, aby i Janička měla vše po ruce. Třídím fotky a zakládám alba k jednotlivým baráčkům.

Místních čičin je tu dost.

Najednou koukám, že je čas si jít zase něco ulovit. Opět koukám na Google mapy a podle hodnocení jdu do pizzerie cca 500 m od ubytka. Recenze nekecaly, pizzerie je v jednom kole. Externí objednávky jedou jak na běžícím pásu a stoly jsou v tuto pro ně brzkou hodinu (19:30) slušně obsazené. Za kasou týpek, co na můj dotaz ohledně angličtiny, volá obsluhu, co mě usazuje a vysvětlí, jak si můžu objednat. Lístek je na webu a přes QR kód si jednoduše zobrazuju anglické menu. Moc se s tím nepárám a vcelku rychle vybírám salát, smaženou zeleninu, víno, vodu. Na pizzu nemám chuť, na to bude ještě dost času. Priorita je víno. Na přivolání obsluhy je tu tlačítko a tak ho mačkám a hned je u mě človíček. Ukazuji co mám v "košíku" na webu. Hbitě si vše zapisuje a už je pryč. Za chvilku mám na stole víno, vodu a něco k zakousnutí.

Hodnocení - místní víno má docela sílu. Prostě je v něm hodně slunce. Přesto je dobře pitelné a má příjemný nádech i dojezd. Salát vcelku OK, ale možná by to chtělo ještě nějakou zálivku (jsem ale primárně v pizzerii). Zeleninka nic moc a tak část nechávám, bagetka je perfektní. Kapu si na ní olivový olej a k salátu je to super. Tady příště spíš pizzu, tu umějí zřejmě fakt dobře.

Před spánkem ještě noční procházka k moři a zkouška, zda je město bezpečné i po setmění.

Usínám s vědomím, že to nebude takový průser jak jsem se bál a že se mi tu začíná líbit.

A jak to šlo dál (středa až sobota)

Ráno pro mě začalo brzo. Již okolo 5:00 je ruch z hlavní silnice dost velký a ještě se někdo rozhoduje popostrčit trafik tím, že se snaží vytroubit nějakou písničku. Polštář přes hlavu nepomáhá a tak nevrle lezu z postele. Poznámka druhá, baráček nesmí být na hlavní třídě nebo blízko ní! Janička taky nemohla pořádně dospat a tak si opět voláme 👫. Dopolední prohlídky mi začínají vždy od 10:00 a tak mám dost času po ránu se připravit a udělat si ještě ranní procházku. Cestou narážím na pekárničku, která mně bude skoro každé ráno zásobovat fokáčiou, mňam.

Až do soboty je můj denní program následující:

Ranní probuzení provozem mezi 5:00 - 6:00
Dodělávky do seznamu navštívených nemovitostí
Telefonát s Janičkou
Snídaně ať už ze zásob nebo cestou na místo prvního setkání
Dopoledne 3-5 nemovitostí
Siesta - oběd a ťukání informací o návštěvách případně volání s Janičkou
Odpolední štace 3-5 nemovitostí
Večerní volání a zápis do Google sheet
Lov večeře
Večerní/noční procházky

V pátek jsem již dost vyřízenej, ale už se mi to blíží ke konci - hlavní kolečko. V nohách už mám naběháno dobrejch 30 - 40 km.

Specifické zážitky z těchto dnů

Počasí se rozhodlo mi ukázat, jak tu může pršet. Co čert nechtěl, zrovna ve chvíli, kdy jsem si ještě spletl místo setkání. Došlo totiž k jeho změně a já jsem si to řádně nepoznamenal. Čekám si tak před baráčkem a najednou mi přijde zpráva, zda dneska bude prohlídka i přes blížící se bouřku či ne. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem na blbém místě. Rychle jsem odhadnul vzdálenost a domluvil, že se přesouvám na nové místo setkání. V tu chvíli se ale otevřelo nebe. Huuustej deštík, který splachoval ptačí trus ze střech, začal plnit kaluže a okapy vodou. Do toho já v barefoot botičkách běžím jako o závod cca 1,2 km uličkama, kde plavou odpadky a holubí hovna. Občas zastavuji abych se zorientoval a kouknul na mapu. Nakonec vbíhám do domečku, kde je setkání s realitkou. Jo, to bylo dost divoký 💦.

První setkání s týpkem jménem Vilmo Luciany To si tak suším přemáchnuté věci na zadním dvorku ubytka a koukám, že přímo naproti je baráček, co budu ten den prozkoumávat. Najednou, kde se vzal tu se vzal človíček 80+ a zdraví. Ptá se, zda jsem tu na dovče či co a tak mu povídám, že hledám nějaký baráček na koupi. Hned mu zasvítí očíčka a říká, že hned tady je jeden pěknej. Já na to, že jo. Asi tak za 3 hodiny mi ho půjdou ukázat. Na to jsme se rozešli. Při prohlídce tohoto domečku se také přišel podívat i se ženou a doporučoval jeho koupi, že prý budou rádi za mladou rodinu. Manželka už předběžně zvala na společné večeře 💓. Prostě srdeční lidé. Baráček se ale ukázal pro nás malý a ještě s právními komplikacemi.

Angličtina v této části světa není nějak moc rozšířená a spíše se mě místní ptali zda mluvím německy. Z celkem 7-mi realiťáků mluvil jen jeden dobře anglicky, 2 se středním až velkým přízvukem. Přesto si někteří dokázali poradit a měli sebou i někoho, kdo vládne oběma jazyky. Jeden z těchto chodících překladatelů byl i skoro dvoumetrový italo-kanaďan. S ním se mi kecalo nejlépe a doufám že se s ním opět někde setkám.

Svatý Sebastián

Chcete zažít velký svátek v Avole? Jeďte na oslavy umučení svatého Sebastiána, které se pořádají druhou květnovou neděli. A jak jsem zjistil, že se něco takového vůbec děje? Jednoduše, ráno vstávám s ranním troubením (jako obvykle okolo 5:30) a jdu na špacír. Zkouším nejprve, zda autobus do Catanie jede podle řádu. Samozřejmě, v neděli to takto ráno nejezdí, tak jsem čekal zbytečně. Přesto to nebylo marné. Během čekání jsem si všiml dost velkého množství lidí v bílém nebo i normálním oblečení, vybavených kytkou. Nu což, všichni někam jdou a já nám volno, jdu taky.

Po nějaké době si všímám, že lidé oblečení do bílého jsou přepásaný červenou šerpou a místo bot mají bílé ponožky. Co se sakra děje, že tolik lidí v neděli v 6:30 někam jde 👉. Cestou mě odchytí Janička na telefonu, všímá si totiž, že se již od rána pohybuju po mapě a tak je zvědavá kam mám namířeno. Je to poslední dobou její kratochvíle, sledovat kde se pohybuju a přes street view se koukat co asi vidím (další projev síly internetů). Popravdě jsem nevěděl, ale to, že jdu v davu mě uklidňovalo. Předpokládal jsem, že to bude jen pár kilometrů. Lidé jsou zde dost líní a bez auta nedají ani ránu. Asi 4 km od centra jsem narazil na policejní zátaras a bíle odění lidičkové čekající v obdélníkových formacích.

Po chvíli se v každém středu formace vyskytl človíček, co na plné kolo cosi vyřvával. Vždy když skončil, tak zbytek formace cosi zahulákal nazpátek. No co myslíte, tyhle formace se vydaly zpět k městu s tímto podivným vzýváním. Průvod byl na mě dost pomalý a tak jsem tomuto vyřvávajícímu davu utekl. Měl jsem chuť na kávu a nějaký zákusek 👍. Bylo mi jasné, že jejich rychlostí mám v kavárně cca 500 m od náměstí, dost času na ranní občerstvení.

Cestou potkávám chloubu zdejších popelářů, zmenšenou Eiffelovu věž 😂.

Mám dokonce čas obdivovat sochu svatého Sebastiána s baldachýnem na vozíku.

Je mi jasné, že zdejší oslava je opravdu velká a většina místních jí bere dost vážně na to, aby vstávali v neděli před obědem 💤.

U vozíku s nebohým Sebastiánem se rozcvičuje i místní kapela a ulice, kudy půjde průvod, je již tak plná, že to beru oklikou na náměstí. Přeci jen už tady mám dost naběháno a kdejaká ulička už pro mě není tajemství. Na náměstí je pak průvod přivítán dvěma slavobránama a nájezdním můstkem pro vozík se sochou. Socha a průvod nakonec mizí v kostele na náměstí, ale hemžení nekončí. Lidí je na náměstí hodně a nějak se moc nemají k rozchodu. Tak okolo trochu zevluju a odvažuji se i nakouknout na hlavní kostel na náměstí. Ten je plný a dle programu zde bude rušno až do večera.

Po tomto zážitku se razím převléknout, mám to jen 5 min z náměstí. Po chvilkovém odpočinutí si dělám něco jako oběd. Dneska nechci moc utrácet a raději více odpočívám.

Vilmo dohazuje baráček

Jak jsem již psal, seznámil jsem se zde s jedním pánem jménem Vilmo Luciany. Během mé obědové siesty se ke mě opět přichomítne a povídá.

"Kousek odtud je na prodej jeden baráček, je větší než ten, na který ses byl kouknout a prodává to soukromník, takže je to levnější. Nechceš se tam podívat?"

Beru to jako znamení a domlouvám si prohlídku. Vilmo mizí vše zařídit. Ve dvě sraz před barákem. Během siesty si ještě voláme s Janou a Markétou, kdy řešíme právní důsledky černých přístaveb. Jedna z nabízených nemovitostí se nám dost líbí, ale má poslední patro dost "načerno". Je to takový velký nešvar. Hlavně u levnějších domečků.

Ve dvě ještě máme společný call, ale přesto se již přesouvám s Vilmem na prohlídku. Markéta oceňuje můj zápal a dává rady, jaké dokumenty by nemovitost měla nebo mohla mít. Prohlídka domečku dopadla na výbornou a hned se řadí mezi ty, o kterých lze uvažovat (ty jsou aktuálně 3). Během dne pak píši přes WhatsApp třem makléřům, že mám zájem o repete prohlídky v pondělí. Markéta mi tam zařídila volný den, přesně pro tento účel. Vše je domluveno a já se jdu protloukat městem jak je mým zvykem.

Další setkání s místními

Ještě před odjezdem jsem náhodou našel odkaz na prodej domečku, ale Markéta nemohla nikoho na uvedeném čísle zkontaktovat. Protože jsem znal ulici i číslo, vyrazil jsem na obhlídku, třeba budu mít štěstí. Cestou jsem si ulovil něco do ruky, plněné buchty bramborem a špenátem.

Inzerovaný domeček nacházím snadno, z venku je stejný jako na inzerátu a google street view. A náhoda tomu chtěla, že jsou zde i otevřené dveře. Nakouknu, pozdravím a vytahuju chytrý překladač 😅. Dotazuji se, zda je baráček stále na prodej. Týpek vypadá zmateně, ale jde k vedlejšímu baráčku ze kterého vykukuje jiná osoba. S paní nakonec googletranslejtuju, že jeden z majitelů bydlí tady kousek. Co ale znamená kousek? Nakonec se mě ujímají dvě holčiny (cca 14 let) a nasedají na elektrický scooter. Bohužel se uči jen německy, ale přesto mě dovedou k jinému baráčku, kde jsou otevřené okenice. Opět nakukuji, zdravím a sázím na moderní techniku. Bohužel, mezi mnou a pánem není jen jazyková bariéra, ale i bariéra technologická. Když má mluvit do překladače tak mlčí a mluví, když já mluvím do překladače. No přesto se dohadujeme, že bych mohl zítra večer dorazit a domluvit se. Je mi ovšem jasné, že přes Google translator to nepůjde a tak píši Markétě, zda bude mít zítra večer čas na to mi překládat. Markéta je zlatá a vše je tedy domluveno.

Nakonec i ohňostroj

Na jednom náměstí si všímám ohrazení a reklamy na ohňostroje. Je mi jasné, že zakončení oslav bude velké. Ohňostroj jel dobrých 5 min a vůně střelného prachu se nesla nad městem jako velký oblak. Připadal jsem si jak na střelnici v Olešku, prostě jako doma v Čechách. Vůni střelného prachu a vrzajícího písku mám prostě v krvi 😈.

Za lehkého pískotu v uších, protože jsem byl cca 50 m od místa, kde se ohňostroj vystřeloval, usínám s dobrým pocitem. Zde se nám určitě bude dobře bydlet.

Poslední den

Teda skoro poslední. Pondělí je můj poslední celý den a zítra ráno již jedu na letiště a pak domů. Ráno stíhám ještě jednu prohlídku, která byla dopředu domluvená přes DolceVitaSicilie. Ten se také řadím vysoko v našem pořadí a jedu kolečko opáček prohlídek.

Nachytřen od relaiťáku, Markéty a webu si neberu servítky a ptám se na všechno, co se týká právních dokumentů a dávám si dohromady pořadí co je schůdné a co není. Problém je zde přístavba na střeše co není v katastru. U starých baráků je hooodně velký problém to zpětně zkolaudovat a tak naše jednička padá na nízké místo (aktuálně nevolitelné). U ostatních lze použít nedostatky v papírech jako páku na cenu, ty nemají až takové nedostatky.

Oběd si dávám u moře a dělám si procházku po jižním pobřeží směrem od Avoly.

Protože zde každý používá WhatsApp, najednou koukám, že mám zprávu od Vilma. Kdy že tu budu zase na domečku na pokec. Italsky odepisuju (s translátorem se to machruje) a po obědě se setkáváme. Kromě dotazu, zda se mi včerejší prohlídka líbila, sklouzl hovor i na téma právních problémů s pořízením nemovitosti. Díky tomuto rozhovoru jsem se jen utvrdil, že jsem ochoten jít jen do menších nesouladů a černé přístavby nebrat. Prostě je nutné mít více zdrojů informací. Od každého realiťáka jsem se dozvěděl různé informace a teprve v celku mi to začalo dávat smysl. Proto je nutné se ptát a projít každý potenciální zdroj informací, vyplatí se to.

Poslední večer a nenadálá nabídka

Nabídka k sexu to nebyla 😂. Přesto poslední prohlídka byla zajímavá. Dle dohody se setkávám s jedním z majitelů a rovnou vytáčím Markétu. Po představení a usazení předávám telefon. Pak už jen poslouchám podivnou italštinu a čekám. Cca po 5-ti minutách rozhovoru, kdy jsem rozuměl jen slovu "Si" dostávám telefon zpět. Markéta je zřejmě na druhé straně v Čechách dost zpocená, protože silné sicilské nářečí se strašnou akustikou kuchyně způsobilo, že stěží chytala každé druhé slovo. Přesto se jí podařilo dojednat prohlídku. Pokud budu mít následně dotazy, tak se mám znovu ozvat. Jdem tedy na prohlídku.

Nemovitost je složená ze 2 stejných ale zrcadlově orientovaných domů. Po chvilkovém zápolení s klíči přichází sousedka, co mě včera navigovala k majiteli a přináší další klíče. Tady snad mají klíče všichni od všech 😂. Dostáváme se do prvního z domů. Hned je mi jasné, že tohle nebude pro nás. První z baráčků je zevnitř jen jako hrubá stavba. Druhý můj pesimismus nenapravil. Již byl obyvatelný a dokonce obývaný, přesto poměr cena výkon a přepokládané jednání s 10-lidmi při prodeji to poslal do kopru. Domy mi připomněly díl Červeného trpaslíka, andělé a démoni (půlka na zbourání, půlka v dobrém stavu). Zdvořile poděkuji a už se loučím, když jsem upozorněn, že je tu jiný člověk, co uvažuje o prodeji baráčku.

Nu což, když už jsem tu. Nasedám na scooter, nyní již motorový a uháním na zadním sedátku cca 500m dále (samozřejmě bez helmy). Za doprovodu vcházím do velmi pěkného domečku a dělám rychlou obhlídku 3 pater. Poslední patro je opět přístavba (asi dost na černo). Pro komunikaci používám google translator a poznávám se s celou rodinou, vnukem a psem. Domlouvám se, co a jak. Ptám se na cenu, a rovnou si říkám že to bude moc. Je to tak, první odhadovaná cenovka 140k. Na to kontruju, že máme max 120k. Na to ze strany nabízejících přichází přitakání, že by to možná taky šlo. Beru si tedy číslo a přes WhatsApp zasílám zprávu pro potvrzení, že kontakt funguje. Následně beru kramle domů. Z těchto všech prohlídek už jsem dost uondanej a zítra jedu v 6:15 ráno busem. Večer se ještě domlouvám s pronajímatelkou, že klíče dám ráno do schránky. Přiznává, že před 6-tou nechce vstávat 💤.

Odjezd z Avoly

Znáte to, když potřebujete, aby něco jelo včas, tak to má zrovna just zpoždění. Přesně to se stalo v úterý ráno. Bus měl sekeru přes 20 min a i na místních bylo znát, že to není normální. Přesto se hbitě naloďujeme a razíme na letiště. Cesta ubíhala rychle, stejně rychle jak se autobusák snažil zlomit rychlostní rekord na dálnici. Možná měl i nějak vypnutý omezovač, protože to valil hustě. Jeden pruh mu dost často nestačil a tak se občas kouknul i do odstavného, nebo rychlého. V Čechách bych ho nechal dejchnout, ale tady je to zřejmě normál. Manko stahuje o dobrejch 15 min (z celkové doby jízdy 1:10). borec nebo vrah, stačí si vybrat 😆.

Pak už jen letištní kontrola a čekání na letadlo. Čekání jsem si zkrátil tím, že jsem začal psát tento blog. Přeci jen, takové zážitky je dobré uchovat i pro jiné a je mi jasné, že po pár týdnech bych si na vše již nevzpomněl a to by byla jistě škoda.

Co se týká místa pro koupi, za mě super destinace. Útulné městečko, kde je všude blízko. Jsou zde prodejny všeho co člověk potřebuje a to včetně stavebnin. Milý lidé, kteří si umí užívat života. Super moře s několika plážemi.

Další díl bude o tom jak se domlouvá vlastní koupě.

Zajímavosti

To si tak jdete večerní Avolou a říkáte si, jak je to tu s odpadky. Najednou koukáte na něco co visí z balkónu na laně. Horda něčím naplněných igelitek. Hmmm, to je normální běží mi hlavou? Po 1 km zjišťuju že jo. To je divný, ale nějak to moc neřeším. Jednou ráno ale vidím partu popelářů v minikáře jak tyto igelitky berou a házejí na korbu. Aha říkám si, tak to je. Je to jednoduché. Popelnic moc není, zbytečně by zavázely v už tak úzkých uličkách. Jednodušší je tříděné odpadky věšet v igelitkách z balkónu nebo je dávat před hlavní/vedlejší dveře. Super věc, má to jen jeden háček, respektive hák. Na konci lana z balkónu je hák, na který se odpady věší. Lidé to takto připraví večer, aby to brzy ráno mohli popeláři vyzvednou. Pak ale tyto háky občas dál visí z balkónu, ale již nejsou tak viditelné jako když jsou obsypané odpadky. Může se stát, že se tak chytnete na háček 😅.